Martin Švec Blog

Mýtus č. 5 | neúcta k místu

Prý, že modernistické stavby už ze své podstaty ruší svoje okolí. Nehodí se ani do města, ani do krajiny. Modernismus je pohrdání duchem místa a intelektuálně zdůvodněná záminka pro vykořisťování našich měst i přírody

Každá stavba je zásahem do svého okolí. Je jen na nás, jak jej budeme vnímat. Karlštejn na skále uprostřed lesů je z hlediska zásahu do krajiny totéž jako hotel Labská bouda uprostřed Krkonošů. Jen nám naše kultura vtlouká do hlavy, že starobylý gotický hrad vypadá v přírodě jaksi lépe než železobetonový skelet zaseknutý do svahu.

Dokud necháváme naše děti malovat domečky jako chaloupky a cestovní kanceláře pořádají zájezdy výhradně za starou architekturou, nenaučíme se modernistickou architekturu vnímat jako přirozenou součást našeho světa.

Za celou historii architektury existují dva tvůrčí přístupy: uměřený a monumentální. Uměřený přístup znamená navrhovat nové domy tak, aby pokud možno splynuly se svým okolím. Najdeme jej zejména v historických centrech měst a na vesnicích. Snažíme se číst charakter zástavby a tomu se maximálně přizpůsobit. Dům spořádaně zapadne do řady a nevyčnívá ani svojí velikostí, ani svým architektonickým ztvárněním. Podstatné je, že domy tvoří strukturu, která je důležitější než architektura jednotlivých domů. Jednotlivec se musí podřídit celku.

Naopak monumentální přístup znamená vytvářet kontrast k okolí, navrhovat budovy, které na první pohled ve svém prostředí vyniknou. V tradičních dobách to bylo vyjádření mocenského postavení (hrady a zámky, paláce, katedrály), později vyjádření zvláštního kulturního významu (Národní divadlo, Národní muzeum). S příchodem funkcionalismu se ale monumentální přístup začal používat i pro „běžné“ stavby, jako obytné domy, prodejny, školy a nemocnice, továrny a administrativní budovy apod. Důležité je, že moderní stavby se nad svoje okolí nevyvyšují. Jejich monumentalita není vyjádření moci, ale tvůrčího sebevědomí. Stavby vstupují se svým okolím do rovnocenného dialogu. A především mají respekt ke kapacitě místa. Dobře víme, že kolem každého paneláku je spousta volného, obvykle zeleného prostoru. Modernistické hotely a obchodní domy ve starých centrech měst také mají kolem sebe dostatek volného místa. Monumentální stavby ve volné krajině, jako třeba Labská bouda v Krkonoších nebo televizní věž na Ještědu, zase ve svém výrazu vycházejí z tvarování terénu. Modernistický urbanismus v žádném případě neznamená zabetonovat, co se dá. Znamená to respekt nejen k fyzickým kapacitám místa, ale maximální zachování okolí, se kterým stavba může kontrastovat – ať už městského nebo přírodního. Modernistická architektura je vyjádřením hodnot naší doby: sebevědomí jedinci, kteří dohromady tvoří společenství.

Samozřejmě, vyskytla se spousta „přepálených“ příkladů, které vedly ke zničení hodnot místa a byla motivována maximální výtěžností plochy. Není to však inherentní vlastnost naší architektury 2. poloviny 20. století, natož modernistického stavitelství jako takového. Je to vždy otázka osoby investora a tvůrce (architekta), s jakou pokorou dokáží přistupovat k místu. A toho lze docilovat moderním způsobem stejně dobře jako tradičním způsobem.

Výstavba zaměřená na co největší možné vytěžení místa, bez respektu k jeho kapacitám, historii i pocitům původních obyvatel, je mnohem spíše charakteristická pro dnešní dobu růstu za každou cenu. Je to důsledek jednoduché logiky: čím více plochy budov postavím na čím menším pozemku, tím více vydělám. Není potom divu, že každé větší developerské projekty provázejí protesty místních lidí. Speciálním případem maximalizace zisku je tzv. americký urbanismus. Je to jakási fúze tradiční kompaktní blokové zástavby s modernistickými věžovými budovami. Evropský člověk na takto „nacpaná“ města přinejmenším není zvyklý. A přikláním se k názoru, že je to věc, kterou v Evropě nechceme.

Tak tedy – pokora architektů k městu a krajině nezmizela. Ani v tom zpropadeném „socialistickém“ období. Jen se projevuje jinak. Je na nás a naší vnímavosti, abychom ten soulad s místem objevovali. K jeho pochopení si již nevystačíme s naučeným vnímáním archetypů a se „selským rozumem“. Musíme si odmyslet tradice a zkrátka se jen dívat – na domy a na krajinu.

 ©2006-2015 Martin Švec | Napište mi | Administrace