V posledních letech roste zájem veřejnosti o architekturu, které se dosti pejorativně říká socialistická. A to trochu paradoxně v době, kdy je velká část cenné architektury 2. poloviny 20. století ohrožena. Ať už necitlivými přestavbami nebo rovnou demolicemi. Jednou z mimořádně cenných, avšak kriticky ohrožených staveb je soubor budov Transgas v Praze. Stojí na místě, kde se Vinohradská třída potkává s Národním muzeem.
Doba pokročila. Domy, se kterými mnozí z nás vyrůstali, jsou už domy z časů našich dědečků. Je čas mít úctu ke stavbám 2. poloviny 20. století úplně stejně, jako chováme úctu ke stavbám řekněme prvorepublikovým.
Podívejme se na Transgas trochu odlehčeně - pohledem zasněného kluka, který je přesvědčen, že vše se v dobré obrátí a síla lidského rozumu a technoromantické duše zvítězí.
Stovky lidí přišly uctít unikátní světovou architekturu z Prahy, než nadobro zmizí. O architektech jako rockových hvězdách, smůle památkářů, státu jako slouhovi velkého byznysu a skandální prázdnotě argumentů pro zbourání. A především, o systémových příčinách.
Prý, že architektura 2. poloviny 20. století je svázána samotnou podstatou nesvobodného režimu a údajnou dobovou kolektivní zabedněností.
Prý, že architektura 2. poloviny 20. století byla jen účelová, bez jakékoliv estetické hodnoty.
Prý, že architektura 2. poloviny 20. století se vyznačuje levnými a nehodnotnými materiály, které velmi rychle stárnou. Narozdíl od osvědčených tradičních materiálů, které údajně vydrží celá staletí.
Prý, že moderní domy s plochou střechou a velkými okny vypadají jako za socialismu. Tudíž jsou komunistické, protipřirozené, levičácké, hříšné... cokoliv chcete.
Prý, že modernistické stavby už ze své podstaty ruší svoje okolí. Nehodí se ani do města, ani do krajiny. Modernismus je pohrdání duchem místa a intelektuálně zdůvodněná záminka pro vykořisťování našich měst i přírody