V posledních letech roste zájem veřejnosti o architekturu, které se dosti pejorativně říká socialistická. A to trochu paradoxně v době, kdy je velká část cenné architektury 2. poloviny 20. století ohrožena. Ať už necitlivými přestavbami nebo rovnou demolicemi. Jednou z mimořádně cenných, avšak kriticky ohrožených staveb je soubor budov Transgas v Praze. Stojí na místě, kde se Vinohradská třída potkává s Národním muzeem.

Podívejme se na Transgas trochu odlehčeně - pohledem zasněného kluka, který je přesvědčen, že vše se v dobré obrátí a síla lidského rozumu a technoromantické duše zvítězí.

Doba pokročila. Domy, se kterými mnozí z nás vyrůstali, jsou už domy z časů našich dědečků. Je čas mít úctu ke stavbám 2. poloviny 20. století úplně stejně, jako chováme úctu ke stavbám řekněme prvorepublikovým.

Proč architekt? To je přece jasné. Architekt přece dokáže vytvořit dům s uměleckou hodnotou. Jenže, co je to vlastně ta umělecká hodnota?

Okřídlené rčení nám říká, že bůh je v detailu. Avšak architekt jako já zde žádného boha nehledá. Vždyť architektonický detail si nežádá nic jiného než chytré, netradiční a konvencemi nesvázané řešení. Detaily jsou prosté jakýchkoliv zjevených pravd a uměleckých dogmat. A už vůbec to nejsou kousíčky domu, na kterých může architekt předvést svoji uměleckou velikost. Detaily - ať už klika, sloup, zábradlí nebo roh skříně - jsou především funkční a na nich především záleží, jak bude dům působit na lidi. V detailu se skrývá lidskost, nikoliv bůh.